Havraní let

Úvodní příběh pro 1155 T.V.

Ostrý vítr žene bouři z hor, opírá se do mých perutí a unáší mě nad krajinou, kterou znám odjakživa. Z výšky vidím, co ostatním zůstává skryté. Řeky, nesoucí neklid z Mlžných hor i dalekého severu, lesy temnící rychleji než podzimní listí. Domovy zející prázdnotou a pole zarůstající trním. Rhovanion. Stále stejný a přece se tak rychle měnící… 

Meddědovci ve Strdíně už dlouhou dobu nespí klidným spánkem. I oni cítí změnu. Před pár dny jsem viděl skupinu těch nejtvrdších bojovníků, co kdy střežili bezpečný průchod horami. Zničení. Tiše spěšně sestupovali z hor, pohledy sklopené. Hledali bezpečné útočiště ve Strdíně. Nevím, co je vyhnalo, ale jestli se bojí i oni, nevěstí to nic dobrého.

Na úpatí hor se krčí i hobití osady. Támhle jsou půlčíci z Ostružné, chráněné vesničky, která vytrvale odolává všem stínům i změnám, jako bezpečný ostrůvek mizejícího národa v těchto krajích. Ale v okolí zejí některé nory prázdnotou, políčka si bere divočina zpět. Plavíni odešli, kdo bude další? Nejblíže lidským sídlům zabírají  prázdná pole ti nejchudší seveřani pro sebe a z dříve útulných nor dělají sýpky na obilí. Na tyto nezvané sousedy nehledí hobiti zrovna vlídně.

Pod mým stínem teď leží Starý Brod, opevněná osada na řece Anduině, kde hrdí lidé pečují o svá pole, stáda i dílny, hádají se, kdo má lepšího koně nebo silnější pivo. A věří, že dokáží ochránit most, který na prastarých trpasličích základech znovu vybudovali jejich předci a díky němuž se jim žije lépe. Chvályhodné. A hloupé. Ještě neví, že mosty nikdy nepatří těm, kdo je staví. Mosty patří těm, kdo jsou dost silní je udržet. Karavany procházejí, kupci smlouvají, a ve stínech se pohybují ti, kdož nesmlouvají nikdy. Zvědaví cizinci, toulaví lovci a ten mladík v drahém plášti, který ještě nezjistil, že v těchto krajích se zvědavost platí krví.

Plachtím dál. Za řekou a pastvinami se táhne temný pás stromů – Zelený hvozd. Tak mu říkají ti, kdo nevidí, jak se pod jeho větvemi stahují stíny. Dny jsou pod klenbou stromů stále temnější, cesty zrádnější. Pavouci, ti odporní samozvaní strážci lesa, si dovolují stále blíž k původním sídlům. Už to nejsou jen lesní přízraky a strašáci dětí. Ochromují a odtahují kozy, psy… někdy i lidi. Nad večerní krajinou občas slýchám nářek obětí, ale málokdy sousedé zjistí, kam zmizely.

A přece jsou tací, kteří se změnami nenechávají znepokojit a vytrvale postupují ve svých plánech. K nim teď mířím. Už vidím ohně Nového Othrikaru. Trpaslíci, pevní a neměnní, jak kámen, který lámou. Postupují stále dál. Se souhlasem elfů připravují další porub ve Hvozdu, za což jim mají dodat kameny na stavbu věže. A něco prý našli. Místo, které bylo dlouho skryto a dávno zapomenuto. Zvěsti se šíří rychleji než můj hlas. Lidé si šeptají, že něco probudili a místu se vyhýbají. Elfové už jsou tu. Přišli pro své kameny? Nebo snad pro něco jiného? 

Unaven usedám, ale odpovědi nenesu. Jen další otázky.

Vítr sílí. Bouře se blíží. Co asi přinese?