Úvod

Večer U Ztracené podkovy

„Nepřeháněj, trola tady nikdo neviděl nejmíň dvacet let, teda pokud nemyslíš toho, co je na náměstí jako socha.“
„Já nepřeháním, přiběhla banda vousáčů, celá uřícená, že je tam ten trol rozhazuje jako panenky, sežral dva poníky a vůz s kamením po nich mrštil, jakoby to byla otep slámy.“
„A ty si šel s těma chudákama a holýma rukama si ho zabil že.“
„Neblbni, sebral jsem ostatní chlapy, co zrovna zatloukali kůly od ohrady. Každej přece ví, že na trolla platí pořádné kladivo, když sem byl malý, viděl jsem Haletha, jak tu před hospodu jednoho utloukl palicí a tím, co po něm zbylo, vyštěrkovali díry v cestě.“
„A dál?“
„Další pivo pánové?“ zeptal se Herman, který právě dorazil s podnosem korbelů. Bývalý hostinský, od doby co předal živnost synovci tak kromě ležení v kožešinách za pecí občas pro zábavu v hostinci vypomáhá a když ho někdo pozve na dobré pití vypráví jak na mohylách strašilo.
„Pane hostinský, řekněte, že na trola platí jedině pořádná palice!“
„Musíš mít palici a musíš mít v palici. A co to pivo?“
Oba naráz dopili korbele a prázdné je podali hostinskému. Ten postavil na stůl nové dva. “Šest stříbrných prosím.“
Hosté položili stříbrňáky na stůl a Herman je, i přes svůj vysoký věk, velice hbitě uklidil do bezpečí.
„A co bylo dál!“
„Dofuněli jsme do toho lomu a tam bylo hotové dopuštění, všechno dřevěné rozlámané a kamení rozházené, ale trol nikde, asi se nažral, pobavil a odtáhl do jeskyně aby si odpočal po večeři“
„A co ti trpoši?“
„Jednoho jsme našli zahozeného na stromě, druhý se choulil za hromádkou kamení a třetí měl smůly nejvíc, tomu ubožákovi jsme už nepomohli, zasypala ho hromada kamení z toho vozu a tak jsme mu z něj aspoň naskládali hezkou mohylu… jo a jejich kameník tam vytesal nádherný nápis tou jejich řečí. Něco jako „zde spočívá nejstatečnější horník, Truin, který se nebál nakopat i trolovi“. Jejich mistr kameník, když tu zkázu viděl, se skoro rozbrečel, došel za Frídou a že jestli má být most dokončený včas, tak potřebuje ostrahu lomu, že v horách začíná být nebezpečno a jeho kameníci jsou sice silní a odvážní, ale nejsou to žádní válečníci. A teď mu navíc jeden chybí úplně a dva se budou léčit aspoň týden, než se zase vrátí k práci. Jo a že bude potřebovat náhradu za ty dva sežrané poníky.“
„Můžu?“ zeptal se Svein, místní kolář a ukázal na prázdné místo u stolu.
Muži kývli hlavou na souhlas a Svein si přisedl.
„Byl za mnou ten jejich mistr kameník, opravil jsem mu ten povoz, no… spíš jsem udělal nový a z toho starého jsme použili jen nějaké kování a pár prken, co se nerozlámaly.
Byl dost naštvaný, že teda jako nové koně dostal, ale že s ochranou zatím počítat nemůže, protože jak se rozkřiklo, že se tu staví most, dorazilo hodně zvědavců a mezi nima i pochybné existence a tak je potřeba držet více můžu v Brodě. Snad prej až po dožínkách převezme město do správy Théoláf, tak se tím začne zabývat. Do té doby mají být ostražití a nebojovat s troly.“
„Théoláf a správce? To si neumím představit, dyť mu ještě teče mlíko po bradě.“
„Náhodou, to bude konečně pořádný Eorl, dyť už je plnoletej a hlavně nám tady nebudou rozkazovat nějaký sukně. Ten to vezme pořádně do ruky, už teď to mámě dává pěkně sežrat, jak je měkká a jak se těch medvědáků zbytečně bojí, že hory jsou stejně naše jako jejich a že si můžeme lámat kámen, kde se nám zlíbí, že jim do lesa taky netrajdáme. A že ta platba tomu začervenci Magnusovi je přemrštěná a zbytečná. Upaloval s tou svojí bandou, až se mu za patama prášilo, tak jaké výpalné?“
„Théoláf je ještě mladý a neví jak to ve světě chodí. I když ho Frída brala za sousedama, aby se seznámil se světem okolo, bude ještě chvilku trvat, než příjde k rozumu. Kdo si pamatuje na Magnuse a jak se mu Frída postavila, o ní nikdy nemůže tvrdit, že je měkká ženská, jen to má v hlavě srovnané a ví, že je lepší zaplatit, než každý večer usínat s obavou, že lehne Brod popelem. Navíc je Magnus náš spojenec a ochránce a kdyby se do nás pustil někdo nad naše síly, tak nám možná pomůže.“
„Slyšel jsem, že i Magnus zmoudřel,“ opřel se o stůl obchodník Erikson.
„Když se došoural domů za tatínkem, aby u něj žaloval a chtěl vojáky pro vykonání své pomsty, tak jeho tatíček už jen chroptěl a zanedlouho vydechl naposled. A chudáček Magnus po něm musel převzít vládu, a co víc, musel se i oženit s nějakou šeredou, skoro mi ho bylo líto. A tak ho asi na nějakou pomstu přešla chuť, ale na Brod s láskou vzpomíná a aby nezapomněl, jak je to hezké místo, mu to má každoročně připomínat hezká sumička vydřená z Broďanů. On je to teď vážený vladař kdesi na severu u pramenů Anduiny, respektovaný svými sousedy a velice zámožný. Tak ho to sem do bláta a koňského hnoje asi moc netáhne.“
„Náhodou,“ přidal se k řeči Chmelorád Konvička, kterému nad stůl čouhala jen hlava.
„Ten váš hnůj je výborný hnojivo, náš sládek s ním hnojí chmelnice a to jsou pane potom šišky jak na borovicích. A holky, co ho dávají pod zeleninu a kytky jsou náramně spokojené. Od doby, co se nám uzdravila entka a hnojíme koblihama, si málokterý hobit vidí na prsty u nohou. Možná tak novorozeňata. Ale těch tu moc není.“ Trochu posmutněl.
„Když skoro všichni mladí jsou už za horama. Pár se jich teda vrátilo a že za horama to taky není žádná sláva a když jsme jim zabrali nory a domky na sýpky, tak si opravují domky v Šípkové a budou přespolní, teda spíš za chmelnicí, hi,“ zlepšila se nálada Chmelorádovi.
„Co ten váš sládek, sem ho neviděl ani nepamatuju, tomu už taky táhne pomalu na stovku?“ nadhodil Erikson.
„Sládek je ve výborné kondici, na jeho věk úplný mladík, ale co je v radě, tak se moc netoulá po okolí a řeší vnitřní záležitosti, víš jak to myslím. Kolik můžeme vyměnit pšenice, abychom vydrželi dvě zimy bez hladovění, kde nejlépe uskladnit jablíčka, aby zústala co nejdýl čerstvá a štavnatá, ve které noře se nejlépe skladuje pivo a prostě sládek má na starosti to nejdůležitější a tak nemá čas se toulat po okolí a s kdekým rozmlouvat. Naposledy rozmlouval, když k nám přišla vaše Eorlka Frída s tím svým povedeným synáčkem. Asi, že nejsme tak vysocí jako on, nás měl za děti co ničemu nerozumí a i když ho jeho máti dost brzdila a domlouvala mu, tak na nás moc velký dojem neudělal. Ale my jsme trpěliví a dáme mu šanci se ukázat v lepším světle, pozvali naši radu na tu slávu, co chystají o dožínkách a tam se uvidí, jak se vybarví. Třeba měl jen hlad a byl nevrlý proto. Slyšel jsme že tam budou i nějací důležití elfové a meddědovci.“
„Přijdou meddědovci?“ podivil se Svein, „Sem myslel, že sou pořád nabručení kvůli tomu lomu a kdyby nebyla nebožka babička Théoláfa meddědí milenkou, tak by nám nedali pokoj, doku by tu zůstal jediný živý kameník.“
„Nám se taky moc nelíbí ten most co tu budujete,“ rozohnil se Chmelorád.
„Říká se, že dokud tu stál most, táhly tudma armády sem a tam a v kraji nebylo kouska klidu na život. Buďto pošlapali obilí elfové, co táhli na skřety a nebo nám sežrali prasata a ovce skřeti, co hnali elfy do pevností za horama. Po té poslední bitvě, co byla kdesi na jihu tak dávno, že ani bába mojí báby si to nepamatuje, tu byl klid. Most nikdo nepotřeboval a jak se rozpadal, jeho zbytky použili naši předci na zpevnění sklepů a nor… jo a radnice má taky základy z kamene. A teď se tu staví most nový a po klidu na práci a odpočinek ani památky. Pořád lomoz vozů a cinkání kladiv o majzlíky. Se to nezdá, ale máme citlivý sluch a to cinkání se nese daleko. A těch cizáků, co k nám zabloudí, jeden aby se bál nechat nehlídanou noru, že mu vyjí spíž.“
„O té bitvě jsem něco slyšel,“ vměstnal se na lavici mezi hosty vysoký strážný do brány, „nedávno jsem byl v Jižní Stráži, jestli se mi nevrátila žena a zakecal jsem se s jedním, co byl sdílnější než ostatní, Medlin se jmenuje. U ohně a piva jsme prokecali celou noc, on teda pil víno, jen tak pro pořádek. Vyprávěl mi, jak kdesi na jihu v nějakém Mordoru, bylo hafo skřetů a ti dělali bordel široko daleko, až lidem v Gondoru a Arnoru došla trpělivost, udělali spolu s elfama Poslední spojenectví, tak tomu říkali a táhli společně na ten Mordor. Byla to prej hotová jatka, půlka vojska se nevrátila domů, ale vyhráli, setnuli nějakého velkého skřetího panáčka s prstenem a od té doby byl od skřetů pokoj. Skapali tam ale i dva králové, jeden lidí a jeden elfů, a pár skřetů si počkalo na královského synáčka tady nedaleko a toho sejmuli pěkně tiše ze zálohy. Víc nevím, ráno přišli takoví elfí pořízci, samá zbraň a zbroj žádný slečinky, ale pořádní bijci, co si s tebou vytřou prdel a ani se neorosí. Netvářili se moc sdílně, tak jsem radši vyklidil pole. Jen jsem zaslechl, že na někoho čekají a na dožínky dojdou do Brodu, aby ho potkali. Žena mě naučila pár elfích vět, tak sem jim rozuměl.“
„Tož to sa musim zeptat našeho předáka, jestli jsme taky pozvaný na tu slávu, co tu bude,“ ozval se od protějšího stolu vousatý trpaslík v kapuci, „ten nebožák, co ho ten troll tak pocuchal, byl můj kamoš, propili jsme tu toho za těch osumnáct roků hodně. Tak ať ho ty kameně moc netlačajů. Na Truina!“ Pozvedl pullitr a ozvalo se vícehrdlé „Na Thuina!“ a nejbližší osazenstvo si mocně zavdalo z korbelů.
„A jak se tam u vás v Novém Othrikaru vede?“
„Nestojí to za moc, skála je ňáká tvrdá a žíla se ztrácá kamsi do dáli. Náš předák Norgili je taký starý a nikdo neví kdy ho popadne odejít na odpočinek a Médvědi sů na nás navrčení, že sá jim sérem do hor a tak jezdíme okliku tuma. Od té doby, co sa kamsi vypařili ti dřevorubači, není dost uhlí na tavbu a pořádné stromiska na špéry a šprajci. Ale pivo tu máte pořád fajné, to si nemožu stěžovat.
Jak sem sa byl před zimó koknót do teho tábora, jak bývali dřevorubači, nebyla tam ani noha. Co nešlo sebrat, zostalo, co sebrat šlo, bylo fuč. Divné místo, až z toho šla husia koža. Teďkonc když sem šel okolo, tak tam kdosi zase bývá, taký mladý chlapisko s vousiskem čenym a par dalších děcek, co sotva vylezli zpoza peca a jdou dělat do světa ďůru. Za prácu tam moc vzít neumiá a když sem po nich chcel uhlí, tak mi řekli, ať si ho udělám sám, že oni sa dřít nebudů. Mě zajímá, co budu žrát, až jim dojdů buchty od mamy. Na ty si dajte bacha, až sa vám začnů ztrácat ovce a koně, zašel bych se k nim koknót, co majú k večeřu.“
„To jsou zase novinky, to nám ty žně hezky začínají, na horách trol a sousedi, cháska nezvedená, už aby se vlády ujal Théoláf, ten s tím vším zatočí a bude zase klid.“
„Snad máš pravdu, Ulfe a jmenování nového Eorla přinese víc klidu, než starostí,“ Elbrand vstal, zavrávoral a řekl, „Mám dost. Zítra musím brzo vstát, naklepat srp a jak oschne rosa, vyrážíme s ženou a dětma do ječmene, ať sklidíme dokud počasí přeje. Dobrou noc.“ Dopil, při odchodu podal džbánek hostinskému, poplácal ho po rameni a vyšel ze dveří do teplé letní noci.

Různorodá společnost v hospodě U Ztracené podkovy ještě nějaký čas rozmlouvala o všem možném, o novinkách, co se v kraji udály, o starých příbězích, které kdysi slyšeli, až se postupně sál vyprázdnil.
Když pak ponocný přišel hodinu po půlnoci zkontrolovat, zda nezůstal nikdo, kdo by v noci rušil spánek počestných Broďanů, našel jen trpaslíka a hobita, jak si potichu povídají u piva.
Hostinský Raimund mu dal do ruky džbánek piva, usmál se a řekl: “To jsou mí hosté, přespí nahoře v pokojích, ti vyřvávat po ulicích nebudou. Sedni si a spočni, máš před sebou dlouhou službu. Až odejdeš, půjdu spát i já. Dobrou noc.“

Epilog

Zápis z kroniky, 1085 t.v.

Dožínková slavnost se blížila a s ní i dlouho očekávaná událost: ve Starém Brodě se měl po nějakých třiceti letech ujmout vlády opravdový eorl, chlap jak má být, a ne jen nějaká regentka nebo eorlen. Frída předala svou pozici synovi Theoláfovi, ambicióznímu mladíkovi, kterému měla být k ruce mladší sestra Fréawynn.

Velká očekávání se ale zprvu nenaplnila. Hned první večer po slavnostním jmenování došlo k vraždě Theoláfova otce a celá událost dostala hořký nádech.

Ani další události nešly mladému eorlovi zrovna na ruku. Z hor opět sestoupila tlupa divokých meddědovců a působila chaos a nejistotu. Vyšetřování vraždy rozhodně nešlo hladce (tedy nešlo vůbec) a navíc Fréawynn místo pomoci pořád utíkala někam do lesa. Trpaslíci si stěžovali na ztrácení nářadí a hobiti byli hlasitě nespokojeni s bezpečností v kraji. Aby toho nebylo málo, meddědovci z hor přinesli nákazu vrčí vzteklinou, kterou se po šarvátce nakazili i někteří brodští. Naštěstí se v elfím táboře nacházel elfí léčitel, díky kterému byli nemocní vyléčeni.

Chudákovi Theoláfovi se po území potuloval ent a zlobr, trpaslíci hlásili v dolech obří pavouky a v okolí byla objevena temná místa lákající obyvatele. Jednou zlákanou se ukázala být i Theoláfova sestra. Znachar ze Strdína dokázal tato místa uzavřit a vysvětit a většina posedlých byla očištěna, až na brodského léčitele. Toho, přesvedčeni, že jde o posluhovače Temného pána, v brodském vězení rozsápali divocí meddědovci z hor, které Theoláf následně vykázal navždy ze Starobrodska a slíbil, že bude v příštích letech mnohem tvrdším a rozhodnějším panovníkem.