Úvod

Jarní zamyšlení u rozbouřené Anduiny

S nadcházejícím jarem odešly poslední zbytky sněhu a spolu s nimi Velká řeka odnesla i smutky loňského léta od nedozírných dálav, kamsi na jih. Hřmění silného proudu, nesoucího kry a kamení, je slyšet v širokém okolí a ve tvorech žijících v její blízkosti vyvolává obavy.
Obavy, zda se úzké soutěsky, kterými se řeka místy žene, nepřehradí a rozlitá ledová voda jim nevyplaví domovy. Ti, kdo zde na severu žijí blízko brodů a mají z jejich blízkosti užitek, se obávají – o brod, zda se jeho podloží valícími se kameny příliš nevymele a ten se nestane neschůdným.

Velká řeka určovala rytmus svého okolí po staletí a místní se jej naučili cítit a ctít.
Všichni vědí, že jakmile ledový příkrov uvolní řeku a tání zprůchodní soutěsky, celý kraj, chráněný Mlžnými horami před západními vichry a hustým Zeleným Hvozdem z východu, ožije v čilý ruch.
Kdo má ruce a nohy, vyrazí na pole a bude orat a sít, vyžene stáda na pastviny, bude pracovat na zahrádce nebo vyrazí se zbožím na cesty, aby v některé ze sousedních osad prodal, co přes zimu vyrobil.
Jsou věci, které se nemění a jeden je s nimi spokojen.
Jsou věci, které po změně volají.

Avšak v posledních letech se toho změnilo více, než by bylo místním milo.
V kraji není bezpečno, jak tomu bylo ještě před rokem. Od II. bitvy o Brod a vypálení Ostružné drží hobiti a Seveřané zbrojnou hotovost, která s pomocí najatých elfích stopařů a medďedovců čas od času vyráží do okolí. Prohledávají temná místa, jeskyně a zapadlé kotliny, kde hledají stopy a zjišťují, jestli se zde neshromažďuje skřetí oddíl nebo jiné nebezpečí.
Pravidelně vyráží do Velkého Zeleného hvozdu pálit a ničit pavučiny v nejbližším okolí. Procházejí po cestě Hvozdem k Dorwinionu a zajišťují její bezpečnost.

Od podzimu došlo jen k několika šarvátkám s tlupami vyhladovělých skřetů, zdivočelých lidí a smečkou divokých vlků. Přesto zůstávají bdělí a připravují se na případnou obranu. Výprav se doposud účastnili pouze družiny dobrovolníků a jejich zásoby a výstroj se skládaly převážně z darů ostatních obyvatel, ale ti kdo myslí dopředu ví, že to tak nepůjde věčně a budou na to vše potřeba i peníze a proto se v určitých kruzích mluví o případném zvýšení daní.

Hobiti z Ostružné, ti kterým je jejich rodná hrouda milejší než pohodlný život někde na západ za horama, se rozhodly, že požádají o pomoc trpaslíky a lidi z Brodu, vyzbrojí se, vycvičí se v boji a Ostružnou opevní jak to jen půjde. A protože jejich osada leží v na úpatí hor v zákrutu Kosatcové řeky půjde jim to opevňování poměrně snadno.

Na opevnění Brodu se loni spotřebovaly většinu kamení a peněz vyčleněných na stavbu mostu a tak místní netrpělivě vyhlížejí okamžik, kdy se bude moci lom po zimě znovu otevřít a vrátí se trpaslíci z Khazad-dum, kteří povedou těžbu. O trpaslících se v Brodě šeptá, že se sem asi nevrátí, protože prý na úpatí Temných hor nalezli bohatou žílu a budou kutat raději kovy než obyčejný kámen.

Zvěsti o trpaslících kutajících ve Hvozdě příliš nezamlouvají v Dúven Tirith, kvůli složité minulosti nemají lesní elfové trpaslíky příliš v lásce a představa, že budou jejich sousedé jim srdce přílišným klidem nenaplňuje. Navíc se traduje pověra, že trpaslíkům chodí v patách potíže.

Naopak v táboře dřevorubců přítomnost trpasličího dolu v blízkém okolí, vyvolala doslova radost a naději na větší zisky z prodeje uhlí a dřeva. S končící zimou totiž očekávají, že dorazí příbuzní z jihu, které sem žene stejná touha po novém životě bez složité minulosti a díky novému dolu bude práce a obživy dost pro všechny.
Velkou neznámou však zůstává, jak se k rozrůstajícímu táboru postaví starousedlíci. Mnozí z Brodu podezřívají právě dřevorubce, že s sebou přitáhli potíže a že za nimi z jihu dorazili skřeti. Jejich tábor totiž zůstal po útoku nedotčen a to je velmi podezřelé… možná jsou dokonce z Haradu, kdo ví…

A meddědovcům se už vůbec nebude líbit, že padne další kus lesa. Už loni byly pěkně nabručení, a jak zjistí, že se tempo kácení ještě zrychlí, je možné, že dojde i na drápy. Do medvědích hlav nikdo nevidí a to jak žijí a čím se živí, věděla snad jen Adelheid.

Je nejisté co přinesou nadcházející měsíce, jedno však víme určitě, hřmot Anduiny zde bude slyšet každé další jaro dokud se hory nerozpadnou na prach a svět jak ho známe nezanikne.

Epilog

Byla to zvláštní doba. Stalo se, co ani pamětníci nepamatovali – z hor přitáhla tlupa divokých horských Meddědovců a prohlašovala, že celý severní břeh Anduiny patří jim. Vlastně se celkově chovali, jako kdyby jim to tady patřilo všechno. V hospodě se kvůli tomu strhla nejedna rvačka.

U paty hor si postavili tábor trpaslíci – kutali kámen pro most a sledovali vlastní žíly a drahokamy.

Meddědovci ze Strdína se z jedné strany dohadovali s nově příchozími bratranci, z druhé s kutajícími trpaslíky a jejich boucháním a vybuchováním a nakonec ti dřevorubci a jejich kácení lesa.

Družina elfího prince taky vzbuzovala rozruch.

Chudák eorlen Frída. Taková hodná, milá, jemná dívka, a všechno se jí sypalo pod rukama. Aby toho nebylo málo, opět se objevil lord Magnus, aby zkontroloval své léno a vybral odvody. A k tomu na mohylách začalo strašit! Objevil se duch bývalé regentky a dokonce i ovcokozy Traumy. Dokonce i Heribert s armádou duchů se dožadoval nápravy poměrů. Ubohá Frída.

Když však lord Magnus oznámil, že není spokojen s vedením Brodu a že správu nad ním převezme sám, ukázala se pravá síla Frídy: spojenectví a diplomacie. Po její bok se postavili meddědovci, elfové i trpaslíci a sama Frída v závěrečném duelu Magnuse porazila a jeho sebranku vyhnala z vesnice. Starý Brod měl zas jednou být na co hrdý.