Úvod

Píše se rok 1066 Třetího věku.
Správu Starého Brodu přebírá potomek zesnulého Eorla Yorgena.

Před třemi lety se severně od osady utábořila skupina dřevorubců z jihu. Co na to říkají Meddědovci, ví málokdo.
Elfové se prý vrátili do kraje. Těžko říci, je-li to dobrá či špatná zvěst. Trpasličí výprava, která se do divočiny vydala hledat nová naleziště vzácných kovů, v tom má však docela jasno.

Hobiti vše sledují od žejdlíku piva a zadumaně pobafávají z dlouhých dýmek. Staré časy už se nevrátí. Snad ty nové nebudou zlé…

Zápisky z cest na sever

16. den měsíce Víressë roku 1066 T.v.

Odpoledne toho dne jsme cestou na daleký sever dorazili k brodu přes Anduinu. Tady ji musíme překročit a pokračovat dál po Staré cestě Hvozdem, abychom se dostali do Dorwinionu. Řeka zde není tak široká jako u nás na jihu, kde po ní mohou plout i mořské lodě, zato je daleko prudší a divočejší, zvláště v těchto jarních měsících. Mosty by tady asi dlouho nestály. Kupodivu je brod dobře schůdný, místní se o něj dobře starají, to se jim musí nechat.

Osada, tedy spíše opevněná vesnice, se jmenuje Starý Brod. Jak nápadité. Žijí v ní převážně drsní muži a sveřepé ženy. Koho jiného byste taky čekali tak daleko od civilizace. Na první pohled jsou zamlklí a nedůvěřiví, zvláště, když se zmíníte, že jdete z jihu. Jedna z prvních otázek byla, jestli nejsme z Haradu. Po zdlouhavém výslechu u brány nás pustili dovnitř a samozřejmě si nechali zaplatit za přechod brodem.

Abychom se osušili a odpočali si, ubytovali jsme se v místní hospodě u Ztracené podkovy. Na originální názvy si už pomalu začínáme zvykat. Hostinský Herman je rázný, ale příjemný chlapík, který nás ochotně pohostil chutným jídlem a velmi exotickým nápojem zvaným pivo. Je to lahodný silný nápoj vařený z obilí nějakými hobity. Zažene žízeň a pozvedne náladu, ale opatrně: kdo není uvyklý, může ho pátý korbel poslat pod stůl.

V hospodě člověk zaslechne a potká spoustu zajímavostí.

Všichni hosté řešili jen eorla. To je něco jako místní starosta nebo rychtář. „Přece nám nemůže vládnout 14letý cucák, co se sotva pustil máminy sukně a nemá ještě ani pořádný hlas, piští jako holka. I když se teda jeho máma o Brod starala obstojně, tak je to pořád jen slabá ženská a my si zasloužíme eorla, jak má být.“ Tak tady na severu místní mluví. Jedni chtějí volby, druzí zase prosazují dědičné právo a tyhle dohady jsou na denním pořádku. Hostinský říká, že se tomu všemu jen směje už bezmála patnáct let, protože dokud místní řeší jen eorla, tak je vlastně všechno v pořádku.

Když jsem se vyptával na ten Harad, řekli mi, že Haraďany nenávidí. Že se jim jeden vloudil do přízně a pak, když se mu nepovedlo celou vesnici oblbnout, aby mu zobala z ruky, přitáhl s armádou skřetů, zlobrů a obřích hadů a chtěli Brod dobýt a všechny zotročit anebo pobít.
Ptal jsem se, jak to dopadlo, ale každý se jen vychloubal a jeden druhého překřikoval, kolik pobil skřetů a jaké hrdinské skutky vykonal, takže jsem si vše nezvládl zapamatovat, natož zapsat. Co vím, tak někde uprostřed vesnice stojí hromada hrubě tesaného kamení připomínající přerostlou lidskou postavu hroutící se k zemi. Asi památník na bitvu. A dozvěděl jsem se, že místní báby straší děti vyprávěním příběhu o Haraďanovi a jeho hadech.

Během večera jsem potkal jednoho mladého, co nevypadal jako seveřan, ale spíše jako někdo z jihu.

Dal jsem se s ním do řeči a zjistil, že nakupuje zásoby pro svůj tábor. Na jihu a v Morii je ohromná poptávka po dřevu a uhlí. A protože doma byla o práci nouze, sebrali se s partou a vyrazili proti proudu do míst, kde je stromů dost. Když jich pár pokácí, lesa neubude.
Jsou tu třetím rokem, mají tábor uprostřed lesa pár mil proti proudu řeky a místní je moc nemusí, protože: „Prej ‚sou z jihu a s nima sem zase přijde nějaká pohroma.“ A taky, že jim plavením dřeva ničí brod. Jeho slovy to jsou staromilci, co jen osévají pole, chovají koně a dobytek a tváří se, jako by jim patřilo všechno v širokém dalekém okolí. Říkal, že oni, dřevorubci, tu jen kácí stromy a ze zbytků stromů a větví pálí uhlí v milíři, aby mohly hutě tavit kovy.

Větší vrásky než starousedlíci jim dělají Meddědovci – napůl lidi, napůl medvědi. Nikdo neví, odkud se vzali, ale domluvit se s nimi moc nejde. Pořád jen bručí a tváří se nevrleji než lidi z Brodu. Tam o nich říkají, že se po smrti jednoho medvíděte, co se s lidmi přátelilo, uzavřeli ještě více do sebe než předtím. Údajně pomáhali s obranou Brodu a díky nim byl Starý Brod zachráněn. Pak se mladík omluvil, že už musí jít, aby nepromeškal večeři.

Když mladík odešel, vydal jsem se za hostinským vyzvídat o jeho elixíru, o tom pivu. Dozvěděl jsem se, že ho vaří hobiti z Ostružné a vyrábí se z obilí a bylin. Ptal jsem se, co jsou ti hobiti zač a nestačil jsem se divit. Ve zkratce jsou to poloviční lidé, Půlčíci, co žijí v malých osadách na úpatí Mlžných hor na druhé straně řeky. Teď však mají těžké časy. Každým rokem jich ubývá. Nejde o mor nebo neštěstí, ale přestává se jim tu líbit. Mnozí mladí odcházejí na západ přes hory za lepším a klidnějším živobytím. V Ostružné zůstává jen ten, komu je líto opustit to, co celý život budoval a opečovával, ale tím jak mladí odcházejí, není v osadách už tak veselo. Mnohým se stýská po radovánkách a dětském smíchu.
Náš rozhovor přerušil hřmotný trpaslík, co se dožadoval dalšího džbánku. Když mu Herman načepoval korbel dvakrát větší než ostatním, se spokojeným úsměvem odkráčel a sedl si ke stolu. Trpaslík tady v osadě mne překvapil. Nečekal jsem, že jejich vousaté brady uvidím jinde než na tržištích a v dolech. Přisedl jsem si k němu a dal se s ním do řeči. Zjistil jsem, že v Brodě přezimuje celá výprava trpaslíků. Zkoumají hory ve Hvozdu, zda by se tam nenašla slibná žíla, která by se dala těžit. Až bude lepší počasí, možná vyrazí a poblíž hor si postaví tábor, ať můžou pokračovat v hledání. Ti dřevorubci, co mají tábor v okolí, jim přišli náramně vhod. Pokud najdou dobrou žílu, budou mít uhlí, dle jeho slov, takřka pod nosem.

Trpaslík, který má v sobě dost piv je velice upovídaný tvor a tak jsem se dozvěděl další zajímavosti z okolí. Tvrdil, že se hlouběji ve Hvozdu, na úpatí Temných hor, objevila elfí osada. Původně čistě vojenská posádka elfích hraničářů se rozrostla o stálé usedlíky. Podle jeho zpráv elfům v jeskyních chyběly koruny stromů a raději se vrátili tam, kde předtím žili dlouhá léta, než ustoupili před temnotou z jihu. Jsou to však jen zvěsti a nikdo, koho zná, se s nimi nebavil.

Občas údajně vídá bezcílně bloumat po okolí dva starce s holí. Jeden má zářivě bíle roucho a druhý zase hnědou kutnu. Nejsou vidět spolu a objevují se dost náhodně. Vypadají, jako by něco hledali, dívají se na zem nebo do stromů a hvízdají na ptáky. Trpasličí vyprávění musím brát s rezervou. Podle toho jak pil, vypadal na zkušeného válečníka s korbeli a toho večera jich porazil slušnou řádku.

Problém s trpaslíky je ten, že pokud s ním sedíte u stolu, musíte s ním i pít a tak už si z toho večera víc nepamatuji.

Ráno bylo mlhavé a pošmourné. Skoro bych řekl, že to ani nebylo počasím, ale množstvím hobitího piva, co jsem předešlého večera vypil.
Jediné, co mě utěšovalo, byl fakt, že moji společníci nevypadali o nic lépe. Zapřáhli jsme vozy, rozloučili se s hostinským a vydali se na východ po Staré cestě Hvozdem do slunného Dorwinionu.

Pokud pojedeme stejnou cestou zpět, určitě se v tomto pozoruhodném kraji zdržím na více dní.

Epilog

Adelheid se Brodu nikdy vzdát nechtěla. Věděla, že ji místní příliš nemusí, ale ona Brod milovala víc než co jiného. Co by jí zbylo, kdyby se ho vzdala? Vždyť mu obětovala všechno, i stavbu mostu s kameníky a trpaslíky dohodla. A když přijel jakýsi lord Magnus a začal šermovat dědickým právem na Brod, využila veškeré své diplomatické schopnosti, aby uzavřela ne příliš výhodnou, ale přeci jen smlouvu o značné samostatnosti Starobrodska.

Zbývalo ještě vyrovnat se s tím, Frída není eorl, ale…ehm, eorlen. Nikdo to nevěděl. Bylo to jejich malé tajemství, jen matka a dcera věděly a děsily se, co nastane. Adelheid nakonec sebrala odvahu a Frídě vládu nad Brodem předala, spolu s přiznáním, že je to děvče. Jenomže žádné překvapení se nekonalo, tajemství to bylo očividně jen formální a narozdíl od matky se Frída stala téměř všemi milovanou eorlen. Říká se, že tak početná, silná a oddaná družina, jakou měla eorlen Frída, se od těch dob už dohromady nesešla.

Nebyl by to ale Starý Brod, aby se kolem něj z hor nesrojili skřetí tlupy. I když se je Radagast Hnědý, který se zrovna potuloval krajem, a elfí stráž ze Hvozdu spolu s místními srdnatě snažili zničit. skřeti si postavili nedaleko Brodu vlastní pevnost a několikrát Brod napadli. Frída měla ovšem spojence po celém okolí a nakonec vedla trestnou výpravu, během které byla skřetí pevnost zničena. Padlo zde však mnoho dobrých mužů a žen a na Mohylovém vršku vyrostly další mohyly. Kapitán družiny Frumgar padl a jeho místo převzal syn Haleth. Regentka Adelheid, která doufala ve Frumgarovi najít nový smysl život, si ze žalu vzala život sama. A tak se radost z vítězství mísila se smutkem, ale tak to bývá,. Něco končí, něco začíná. Brodu začínalo období Eorlen Frídy.

Starobrodská kronika

Co se na konci léta roku 1066 t.v. stalo.

To mlhavé ráno nezačalo vůbec šťastně.

Všichni spali unaveni dřinou předchozího odpoledne, kdy se snažili zabránit vytopení Brodu rozbouřenou Anduinou. A také tíhou korbelů, které museli zvedat při zapíjení nově jmenovaného eorla Frídy (o jeho pohlaví vypráví jiný příběh 🙂).

Náhle se ozvala rána a ráno v Brodu troll jak stodola. Hrdinní družiníci se nezalekli, volali na poplach a na trolla se vrhli, meče a sekery sršely jiskrami, jak se udatní bojovníci snažili prorazit trollovu kamennou kůži, nejeden meč byl zubatější než dřevorubecká pila. Našel se však jeden nejen udatný a silný, ale i chytrý, Haleth se jmenoval a na trolla použil palici. Uštípával kamínek po kamínku, až na rynku zůstal jen štěrk a pár balvanů, které by se daly krásně použít na stavbu nového mostu. Od té doby si říká Haleth Trollobijce. (O mostu vám budu také vyprávět jindy, možná tehdy, až ho opravdu začnou stavět 🙂 Pozorný čtenář si řekne, jak je možné, troll za denního světla, že nezkameněl? Asi to bylo tím, jak se po dešti nad lesy v okolí vznášely mlhy a kouř z včerejších ohňů a ranní slunce nebylo dost silné, aby svými paprsky na obludu dosáhlo a proměnilo ji v kámen.

Zmatku využila Walberga, potichu se vytratila z osady a odnesla i to, o čem jen málokdo tušil, že se v Brodu nachází a co přitahovalo skřetí tlupy z okolí. Tento tichý odchod sledoval skřetí zvěd, vyslaný za trollem, aby podal hlášení, jakou paseku obluda způsobí a kde má obrana slabé místo.

Hlášení skřetího vyzvědače se dostalo na nejvyšší místa. Pro skřety nemělo význam útočit na tak silně a dobře bráněné místo, dokud nebude spojenec uvnitř nebo dokud nedorazí opravdu početná posila. Bylo rozhodnuto, že si skřeti na nehlídaném místě na okraji Hvozdu postaví opevnění, ve kterém počkají, než dorazí posily anebo než se stane něco jiného, co jim pomůže. Zatím budou jen potají krást a rabovat v okolí, aby se zásobili dostatkem jídla a zbraní na dlouhé čekání.

Plán to byl skvělý, ale místo, kde z masivních klád vznikala skřetí pevnůstka nebylo tak zapomenuté a skryté, jak si mysleli. Hlídky meddědovců na ně záhy narazily. Znachar neváhal, pobral meddědovce, kteří zrovna byli v osadě a se vší urputností na skřety zaútočil. I když jich hodně pobili, neprorazili dovnitř a museli se stáhnout, aby si ošetřili rány. Protože nebylo meddědovců dost na to, aby prorazili, povolali na pomoc své spojence.

Z Dúven Tirith dorazilo několik válečníků a i z Brodu přispěchala početná družina, ale ani s nimi se pevnost nepodařilo pokořit a dokonce se ze dvou útočníků stali skřetí zajatci. Skřetům se totiž stále dostávalo nových posil, protože se po lese rychle rozkřiklo, že je tu snadná kořist.
V Brodě se po ranním útoku začali obávat nejhoršího, mnozí si pamatovali tu hrůzu před 15 lety a kdo ne, tomu ji dokázali předat starší. Proto se dřevo a kamení určené na stavbu mostu, začalo zpracovávat na vyztužení bran a palisády, protože kdo je připraven, není překvapen.
Když to nešlo silou, zkusili elfové lest. Donesli skřetům své nejlepší víno okořeněné o byliny a lektvary, které uživateli neudělají dobře – ba naopak ho spíše otráví. A toto víno vyměnili za ubohého zajatce. Druhého zajatce však skřeti rozhodli vydat jen tomu, kdo porazí jejich šampiona. Z řad elfů přijal tuto výzvu Gilthael z Roklinky a urostlému skřetovy pořádně nařezal a tak osvobodil i druhého zajatce.
Ve stromech nedaleko se schovávaly pozorné oči sledující dění za skřetí palisádou. K jejich smutku přispělo to, že skřeti, rozjaření soubojem a krví, zapomněli sud elfího kořeněného vína u brány a jali se popíjet nakradenou kořalku a pivo ze svojí zásobárny. Popis toho, co se děje ve skřetím ležení, se donesl až k uším jistého hnědě oděného starce, kterému se rozruch v okolí vůbec nelíbil. A tak se rozhodl něco s tím udělat. A rozhodl se to něco udělat po svém.

Buďto byli skřeti tak opilí, nebo za to mohl opar v okolí či snad nějaké kouzlo, ale vůbec si nevšimli, že stařec dorazil na pár kroků k palisádě a hodil na ni zapálenou láhev s hořlavým obsahem. Snad protože byl tak starý a nebo rozčílený, palisádu netrefil a místo toho trefil sklad skřetí pálenky, té nejsilnější. Hned, jak požár začal, všimli si skřeti nepřátel okolo a vyběhli z pevnosti, že ty drzouny pobijí. Vyběhli právě včas, protože se záhy ozval dunivý výbuch a všechno zahalil oblak kouře, hlíny a třísek dřeva.

Elfové se radovali, že skřety konečně zničili a i pevnost že je v troskách. Proto odešli zpátky se svými spojenci zpět do svých osad.
Jakmile se prach a dým usadil, naskytl se komický pohled na to, jak poloslepí, polohluší skřeti narážejí jeden do druhého a snaží se zjistit, co se stalo. Palisáda, která byla skladu kořalky nejblíže, byla vyvrácená. Všechny skřetí zásoby zničené a jediné, co bylo k pití, byl obsah ve skřetích čutorách a sud zapomenutý u brány. Ne každý měl u sebe skřetí dryák a tak značná část skřetů nepohrdla elfím vínem na svlažení vyprahlého hrdla. Počáteční zmatek vystřídal nezměrný vztek.

Nikdo už nechtěl čekat na posily a nebo na vhodnější okamžik. Skřetí mysl naplňovala jen touha po pomstě.

Bylo otázkou okamžiku, kdy se skřetí horda vrhne jako všeničící vlna směrem k tomu nenáviděnému místu. Po cestě pálili a ničili vše, na co narazili a nic je nemohlo zastavit. Snad jen nově postavené opevnění starého Brodu, s tím nepočítali. Ani s tím, že začne účinkovat jed ve víně a dobrá polovina útočníků se najednou začala zmítat v křečích.

Zkrátka a dobře, boj o Starý Brod byl sice urputný, plný hrdinských skutků, ale tak rychlý, že ani elfí posily nestihly dorazit a útok už byl odražen. Skřeti, kteří nepadli v boji a nepodlehli jedu, se stáhli zpět do své pevnosti. Prohra zapůsobila jako ledová sprcha, která skřety opět přivedla k alespoň nějakému rozumu.

Ve Starém Brodě vládla ponurá atmosféra, útok jsme sice odrazili, ale co bude dál? Úroda leží na polích nebo lehla plamenem. Stáda jsou rozehnaná, podařilo se zachránit jen několik zvířat a jsou v bezpečí za palisádou. Z Ostružné je vidět dým a v dáli na severu taky něco hoří.
Naštěstí nikdo z lidí a hobitů nezůstal skřetům napospas a všichni se zvládli před pohromou včas ukrýt v bezpečí za zdí.
Hrdinství obránců, kterého byli obyčejní rolníci a pastevci svědky, v nich probudilo odvahu a možná i touhu po pomstě. Rozběhli se do svých domovů a sundali ze zdí památeční zbraně svých předků. Dorazili do hospody a jeden z nich promluvil k Adelheid a shromážděnému davu, že jsou ochotní bránit svůj kraj i za cenu vlastního života a dokud budou v okolí skřeti, nebude to život, ale živoření.
Už nevím, kdo přišel s myšlenkou, že v tom prokletém táboře už nemůže být velká vojenská síla. A že jsou skřeti oslabeni ztrátami z nepodařeného útoku a účinkem jedu.

Z Brodu vyrazila ohromná výprava zbrojného lidu, kterou vedl Frumgar. Ve své skvělé zbroji vypadal neporazitelný a v jeho zástupu bylo mnoho statečných mužů a žen naší obce. A také nesčetně hobitích odvážných brachů. Meddědovci se hnali lesem a k nim se přidali i elfové a skupina statných mužů z lesa, kterým se na ramenech leskly dřevorubecké sekery.

Dorazili na to prokleté místo a jejich nadšení opadlo, když viděli, že ho výbuch nijak nepoškodil. Skřetů v bráně bylo dost a nebylo vidět, kolik jich je ještě za hradbou. Už to vypadalo na ústup, ale v tom okamžiku Frumgar zavelel a se vší odvahou a smělostí se vrhl proti nejsilnějším skřetům. Jeho družina byla o krok za ním a probili se až do pevnosti. Hrdinství a odvaha již podruhé naplnila ozbrojený lid a všichni, kdo to viděli, se vrhli do boje zuřiví jako medvědi.

Ti skuteční zaútočili ze strany a jejich medvědí silou strhli část palisády poničené výbuchem. Za podpory lučištníků a hobítů šišníků, vrazili do obránců zezadu a ti lítaly na všechny strany, To byla mela! Elfí léčitel pomáhal zasaženým zastavovat krvácení a ti se vraceli do boje jakoby ta ošklivá rána byla jen štípanec od vosy.

Netrvalo dlouho a mezi kladivem meddědovců a kovadlinou Seveřanů nestál jediný skřet, všichni leželi na zemi a ti, kteří nebyli mrtví skučeli, kňourali a svíjeli se v bolestech.

Dost padlých bylo i na straně lidí a jejich spojenců, felčari a ranhojiči obvazovali, co ji síly stačily. Některým však pomoci už nebylo. Frumgar a několik dalších bylo poseto tolika ranami, že z nich život unikl dříve, než byla bitva dobojována. Jejich těla objevili až pod vrstvou skřetích těl. Radost vítězství se mísila se smutkem ze ztráty přátel a známých. Pro Starý Brod to byl velice smutný den. Tíhu všeho smutku neuneslo Adelheidino srdce a lidé oplakávali další velkou osobnost.

Pohřeb padlých vedl Haleth, po Radegastově řeči plakali snad všichni. A jak to tak po pohřbech bývá, smuteční hosté odešli od mohyl a společně zapadli ke Ztracené podkově a hostinský Herman pomalu ani nestačil točit hobití pivo. Po druhém korbelu byl žal dostatečně otupen a rozproudila se zábava hodná pohřbu velkých lidí. Všichni, kteří padlé znali, si připomínali, jací byli a co všechno s nimi prožili.

Co vám budu povídat, skončilo se nad ránem a na Frumgara a Adelhaid nikdo ve Starém Brodě a okolí nezapomene.